fbpx

17. listopad: svátek, který propojuje generace

Připomeňme si v den státního svátku jeho původ v roce 1939 i události roku 1989 v Karlových Varech.

 

„Došel jsem k poště a tam, kde je dnes fontána, stál hlouček asi dvaceti lidí, ke kterému jsem se přidal. Slovo měli dva pánové, které jsem tehdy neznal (J. Kotek a J. Horník). S tím, co říkali, jsem naprosto souhlasil, ale sám jsem se do diskuze nezapojil. Co se mi ale nesmazatelně vrylo do paměti, bylo chování spoluobčanů. V tom čase, byly asi čtyři hodiny, procházelo v těch místech docela dost lidí, ale ti nás obcházeli obloukem. Po tu dobu, co jsem tam stál, se připojil asi jen jeden z těch možná stovek lidí, kteří kolem nás prošli… Už když jsem k poště přicházel, všiml jsem si, že celý prostor je obsazený příslušníky StB. Bylo jich asi třicet. Některé jsem znal ze svého bydliště v Tuhnicích a některé z vlastní zkušenosti při výsleších na StB. Ti na nás potom nastoupili a zapsali si naše údaje z občanských průkazů.“ 

 

Takto vzpomíná na první karlovarskou demonstraci listopadu 89 jeden z jejích účastníků, Jindřich Nový. Vzpomínka pochází z knihy karlovarského historika Jana Nedvěda 1989 – Cesta ke svobodě. Revoluční listopad 1989 v Karlových Varech. Informuje nás o dění, které následovalo po událostech 17. listopadu v Praze. Karlovaráci Jiří Kotek a Jan Horník dorazili předchozí den z Prahy a rozhodli se, že tamní zkušenost nemůžou nechat bez odezvy. Bylo pondělí, 20. listopadu 1989. 

 

O padesát let a pár týdnů dříve se vydal do pražských ulic dvaadvacetiletý pekařský učeň Václav Sedláček. I když do svých šestnácti let vyrůstal v Německu, ten den vyšel s trikolórou na klopě. Václav pocházel z rodiny českých reemigrantů. Rodiny jeho rodičů přišly do městečka Recklinghausen v Porýní-Vestfálsku za prací z Plzeňska. Vytvořila se zde česká komunita o několika stovkách lidí, kteří pracovali jako horníci. Ti si, i přes to, že jejich děti navštěvovaly německé školy, snažili udržovat české povědomí. Počátkem třicátých let dvacátého století však museli kvůli hospodářské krizi i politické situaci z Německa odejít. Rodina Václava Sedláčka se tak odstěhovala do Ústí nad Labem, kde se její členové uplatnili také jako horníci. Po zabrání Sudet v roce 1938 pak Václav odchází do Prahy. Mimo práce v pekárně se doučuje češtinu a je aktivním sokolem.

 

Bylo 28. října 1939. V den založení Československa se Václav Sedláček ve svátečním obleku přidal k manifestaci tisíců lidí proti nacistické okupaci. Na Václavském náměstí uctili vznik republiky dvěma minutami ticha. Poté se dav vydal směrem na Karlovo náměstí, samozřejmě za doprovodu nacistických bezpečnostních složek. Situace vyeskalovala. Na rohu ulic Žitná a Ve Smečkách zazněly výstřely. Zasaženi byli minimálně dva lidé, jeden z nich přímo do hrudi. Václav Sedláček během několika minut umírá. 

 

Sedláčkův pohřeb se snažili nacisté utajit, obávali se dalších manifestací. I když se ho nakonec zúčastnilo relativně velké množství obyvatel Prahy, možná se jim to i tak zčásti podařilo. O jeho oběti se dnes příliš neví. Nebo za to snad mohl jeho částečně německý původ, či chudé poměry? O tom se můžeme pouze dohadovat.

 

Sedláček však nebyl jedinou obětí. 11. listopadu smrtelnému zranění ze stejné demonstrace podlehl další mladý muž. Student medicíny Jan Opletal. Manifestace následující jeho pohřeb již nacistická moc odmítla tolerovat a tvrdě zasáhla. 17. listopadu 1939 gestapo obsadilo vysokoškolské koleje, byly uzavřeny vysoké školy. Přes dva tisíce studentů bylo zadrženo, devět z nich zastřeleno rovnou, část z nich byla odvlečena do nacistických koncentráků. 

 

Brutální situace v Československu však nezůstala bez odezvy. Mnohým studentům se podařilo uprchnout, v Anglii se pak přidali k činnosti exilové vlády. Tak došlo k ustanovení Mezinárodního svazu studentstva, který se k odkazu českých studentů aktivně hlásil. Jeho úsilím byl v roce 1941 prohlášen 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. 

 

Hodnoty 17. listopadu si nejen studenti připomínali pravidelně. A je známou skutečností, že nejinak tomu bylo i v padesáté výročí událostí listopadu 1939 v Praze. Vývoj situace nemohl být symboličtější. Ani tentokrát se to nepodařilo utajit. Zprávy se začaly šířit po republice. Díky svižné reakci Jiřího Kotka a dalších organizátorů karlovarských demonstrací u pošty, Perly i Thermalu, se brzy daly ledy do pohybu i zde.  A ani ve Varech u toho nechyběli studenti.

„Bylo to v úterý 21. 11. a v Karlových Varech se konala první velká demonstrace. Přijel jsem stopem z Horní Blatné asi ve dvě odpoledne. Zašel jsem do Keramické školy a do gymnázia. Chtěl jsem pozvat studenty 4. ročníků na odpolední akci. Ředitelé mě vyháněli a zvláště z gymnázia jsem byl vykázán s plnou parádou. Někteří profesoři se mnou hovořili jako se zločincem…(…).“  

 

I přes situaci popisovanou další významnou osobností Karlovarska tehdejších dní, Jindřichem Konečným, si místní studenti utvořili stávkové výbory a uspořádali vlastní setkání před kinem Čas. Netušili, že kousek dál, u Perly, se koná další manifestace. Propojením těchto dvou shromáždění se pak odehrála akce o účasti několika tisíc lidí. 

 

Skutečnost, jak rychlý spád nabral vývoj v Československu, je všeobecně známá. Proto mohlo recesistické hnutí Ananas už o měsíc a půl později uspořádat v Karlových Varech u pošty akci „převlékání kabátů“. V improvizované kabince byly lidem kabáty obraceny naruby. Takto na ní v Nedvědově knize vzpomíná její účastník Lev Havlíček:

 

„Lidi se bavili, smáli, euforie v souvislosti s volbou prezidenta dostupovala vrcholu a ochotně se nechali převlékat. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, jak prorocká akce to byla.“

 

Bylo 29. prosince 1989.

 

82 let po uzavření vysokých škol i 32 let od revolučních událostí, označovaných jako sametových, si 17. listopad připomínáme státním svátkem. Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Vzpomenutí časů, kdy bylo hůř, i připomínka naděje, která neuhasla a dovedla nás (či naše předky) k tomu, že může být i líp. V Praze, Karlových Varech, i Recklinghausenu, rodišti Václava Sedláčka. 

 

  1. listopad je symbolem hodnot, které má smysl si připomínat. Využijme ho jako příležitost ke svobodné diskuzi, reflexi i oslavě občanské společnosti. Buďme vděční za možnosti, ale nezapomínejme na ty, kteří je neměli a nemají. Vzpomeňme na tradice a zvažme nové výzvy, společně s předky nahlédněme do budoucnosti!

PS: Přijměte tento text jako pozvánku na akci Sametové Vary, slavnost, která se uskuteční 17. listopadu od 15 hodin v prostoru podchodu u dolního nádraží v Karlových Varech.

 

 

 

 

Zdroje:

 

Bílá. Martina. 2010. Osud rodiny Václava Sedláčka, pozapomenuté oběti protinacistických demonstrací. Radio Prague International. [online]. Dostupné z: https://cesky.radio.cz/osud-rodiny-vaclava-sedlacka-pozapomenute-obeti-protinacistickych-demonstraci-8567894

Mahdal, Marcel. 2014. 17. listopad 1939 a jeho vyhlášení Mezinárodním dnem studenstva. Moderní dějiny.cz. [online]. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/17-listopad-1939-a-jeho-vyhlaseni-mezinarodnim-dnem-studentstva/

Musil, Adam. 2019. Dělník Sedláček zemřel spolu s Opletalem, na první oběť demonstrace v říjnu 1939 se ale téměř zapomnělo. Ct24.ceskatelevize.cz. [online]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2953574-delnik-sedlacek-zemrel-spolu-s-opletalem-na-prvni-obet-demonstrace-v-rijnu-1939-se

Nedvěd, Jan. 2009. 1989 – Cesta ke svobodě. Revoluční listopad v Karlových Varech. Karlovy Vary: Muzeum Karlovy Vary. 

Paměť národa. Jiří Kotek (1957). Paměť národa.cz. [online]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/kotek-jiri-1957

Procházková, Andrea a Barbora Chaloupková. 2021. Polemika: Proč nám nevadí slavit 17. listopad. Respekt. [online]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/komentare/polemika-proc-nam-nevadi-slavit-17-listopad

Soukeníková, Eva. 2021. Glosa: Oslavy 17. listopadu? OK Boomer. Seznamzprávy.cz.[online].Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/glosa-oslavy-17-listopadu-ok-boomer-180320

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Portrét Ivči

Ivča

Proč děláš Kultivary?
Chtěla bych zorganizovat večer s pivkem a deskovkami. Nevšimla jsem si, že by to někdo ve Varech organizoval. Tohle je příležitost. Carcassonne, Osadníci z Katanu, Dostihy, Dixit…

Portrét Terky

Terka

Proč děláš Kultivary?
Pocházím z Aše a v Karlových Varech jsem studovala střední školu. Myslím, že náš kraj má potenciál, akorát se o něm musí sám dozvědět. Přeji mu, aby se tady mladí lidé více potkávali, spojovali a tvořili.

Portét Áji

Andrea

Proč děláš Kultivary?
Na projektu se podílím, protože Karlovarskému kraji přeju, aby zapustil kořeny. A chci ho v tom podpořit rozvojem lokální komunity.

Portrét Verči

Verča

Proč děláš Kultivary?
Ve Varech jsem vyrostla. Po střední jsem na pár let utekla do Prahy studovat sociální práci a potom jsem se vrátila založit rodinu domů, do Varů. Projekt KultiVary přišel v pravou chvíli, kdy si občas ráda odpočinu od mateřství. A tak jsem tady. Snažím se, aby bylo Varech co dělat, a to mě baví.

Portrét Aničky

Anička

Proč děláš Kultivary?
Jsem rodilá Krušnohoralka se zájmem o historii, přítomnost i budoucnost našeho regionu a lidí v něm žijících. Kultivary vidím jako příležitost nejen pro seberealizaci, ale hlavně pro setkávání a propojování nápadů a lidí a utužování jejich sounáležitosti k zdejším místům i prostorům.

Portrét Lukáše

Lukáš

Proč děláš Kultivary?
Už to budou dva roky, co jsem odešel do světa „na zkušenou“. Do Varů se ale vracím rád a chtěl bych se tam vrátit i dlouhodobě, žije se tu dobře, ale rád bych pomohl vyplnit ty mezery, které život na Karlovarsku má.

Portrét Káti

Káťa

Proč děláš Kultivary?
Stejně jako potřebuju neustále zvelebovat svůj pokoj nebo byt, cítím potřebu vylepšit i kraj, ve kterém jsem se narodila, a kde budu vždycky doma. To je samozřejmě o něco těžší úkol, než si vyzdobit byt, ale udělám aspoň to, co je v mých silách. Navíc na to nejsem sama.

Portrét Matyho

Maty

Proč děláš Kultivary?
Vyrostl jsem ve Varech a pak dlouho žil v Praze. Nakonec se jsem se vrátil domů a nechci se smířit s tím, že je Karlovarský kraj nejhorší ze všech. Tak jsem se rozhodl s tím něco udělat.