Sociální služby na hraně: Pomoc existuje, ale nestačí

V roce 1992 vznikla v karlovarské Nákladní ulici první krajská budova Armády spásy. Tehdy sloužila pouze jako noclehárna, azylový dům a nízkoprahové centrum pro muže. Organizace zaměřená především na podporu lidí, kteří nemají střechu nad hlavou, se od té doby výrazně rozrostla. Po roce 2010 i díky Martinovi Roušalovi, který dnes pobočku vede. Služby v České republice sice fungují, ale nejsou podle něj dostatečně vnímány. Důvody bezdomovectví se neustále opakují, i přesto osob v nouzi přibývá. Stát v této problematice selhává, ale pečující lidé v neziskovém sektoru neztrácí víru.

Martin Roušal se dlouhodobě věnuje pomoci lidem v tíživých situacích. V Armádě spásy Karlovarského kraje začínal jako sociální pracovník, pracovník v sociálních službách, dále jako vedoucí přímé práce. Dnes organizaci vede. I přes všestrannou náročnost ho práce stále naplňuje. „Naděje, že se nám podaří vytvořit nějaký dlouhodobě funkční model, který bude přenositelný, mě drží nad vodou,“ sdílí Martin Roušal (M.R.).

Stereotyp v jeho agendě neexistuje. „Úkoly jsou různorodé. Záleží na části měsíce a aktivitách, které zrovna připravujeme,“ vysvětluje. Obecně dohlíží na služby, které v Armádě spásy vede. „Ve Varech máme azylový dům, noclehárnu a nízkoprahové denní centrum. V Chodově potom detašovaná pracoviště nízkoprahového denního centra v prostorách dobročinného obchodu a denní nízkoprahový klub pro děti a mládež. Ten je i ve Staré Roli a na Vřesové,“ popisuje M.R.

Jako ředitel se ale potýká s řadou překážek, které nemůže ovlivnit. Patří mezi ně třeba nedostatek kvalifikovaných sociálních pracovníků a pracovnic. Když už se ale nějací*ké najdou, dle slov M.R. vydrží dlouhodobě, což kvituje. Za úplně největší problém považuje finance. „Je duben a my pořád nevíme, kolik peněz na letošek dostaneme. Je tak složité plánovat.“ 

Už v 90. letech stát delegoval prostřednictvím samospráv a krajů zodpovědnost za sociální záležitosti na neziskové organizace. „Čerpáme sice peníze, ale není jich dost,“ zmiňuje M.R.. Organizace kvůli podpoře navíc často čelí obvinění za spoluodpovědnost na pohybu osob bez přístřeší po Karlových Varech. 

Pomoc ročně vyhledá přibližně 350 osob v situaci hraničící s bezdomovectvím. Armáda spásy má v Karlových Varech na noclehárně a v azylovém domě dohromady 68 lůžek. Město sice disponuje zhruba 128 byty ve svém bytovém fondu, ty však neslouží jako sociální bydlení. Sociální byt má město pouze jeden. T navíc slouží spíše jako krátkodobé zázemí například pro matky samoživitelky, nikoliv pro lidi bez přístřeší. Po sečtení a odečtení je odpověď jasná. „Naše pravomoci a možnosti končí na prahu budov.“

Vše nasvědčuje faktu, že koncepce sociálních služeb v České republice není dostačující. Podle Roušala by se v první řadě neměla soustředit na práci s klientstvem ex post. Spousta jednotlivců se totiž k dočasnému bydlení několikrát vrací. Řešením by mohly být terénní služby pracující s lidmi ještě ve fázi, než se ocitnou na ulici nebo rozšířené možnosti alternativního komunitního bydlení. Na vině jsou také neustálé politické změny, které zapříčiňují absenci kontinuálnosti řešení oblasti.

Podle zkušeností Armády spásy přibývá lidí, kteří se ocitají v tíživých sociálních situacích. „Důvodem může být i fakt, že poskytujeme čím dál tím širší škálu služeb. Třeba potravinovou pomoc,“ objasňuje M.R. Spousta osob naopak prý pomocné služby vůbec nevyhledá. „Existují případy, kdy si dotyčný řekne, že nebude „zneužívat“ dávkový systém. Nechce ukázat svou „slabost“ a přiznat si špatnou sociální situaci,“ uvádí.

Pomoc je však dostupná. Jen minimum z lidí v nouzi však najde oporu v blízkých. „Ideální je v tomto případě vyhledat místní odbor sociálních věcí, který doporučí konkrétní pomoc,“ vybízí M.R.

Kromě Armády spásy, která je zaměřená pouze na jednotlivce, existují další poradenské neziskové organizace. Například Člověk v tísni, v Karlových Varech KSK Centrum, Romodrom, Farní charita rodin potom provozuje azylový dům pro matky s dětmi. Právě těch přibývá, jelikož si nemohou dovolit bydlení kvůli narůstajícím cenám.

V České republice dlouhodobě nejsou byty. Nebo jsou drahé. Lidé s nízkými příjmy si je tak nemůžou dovolit, přebývají na ubytovnách, ve vyloučených lokalitách nebo v krajních případech na ulici. Ztráta bydlení má ale více důvodů, které jsou prakticky neměnné. Vyhazov z práce, snížení příjmů, rozpad vztahů, ovdovění, zadluženost/předluženost, nediagnostikované duševní onemocnění, fyzický hendikep či nedůstojné stáří. Bez domova se může ocitnout úplně každý.

Výraznou skupinu v azylových domech pořád častěji tvoří lidé vyššího věku. Často trpí například demencí, čemuž nejsou služby uzpůsobeny. „Nemáme bohužel kapacitu ani personál pro poskytování pečovatelských nebo zdravotních služeb,“ podotýká M.R.. „Většinou se jedná o seniorstvo, kteří byli v 90. letech vypláceni na černo. Neodváděli sociální ani zdravotní pojištění, teď na to doplácí. Někdo to může nazvat nezodpovědností, ale i v tomhle ohledu selhal stát. Kdyby fungovala kontrola, tak by spousta sociálních problémů byla nižší,“ doplňuje. Jedná se podle něj o zásadní obtíž, která se bude prohlubovat

I člověk, který celý život pracoval, se může dostat do těžké situace. „Mělo by se více mluvit o tom, že problém je strukturální,“ zdůrazňuje ředitel karlovarské Armády spásy. V praxi se třeba s případem obvinění z trestného činu, který dotyčný neudělal, začal pít, brát drogy… Situace mu zkrátka zničila život. „Mezi našimi klienty mohou být i vaši známí, tak na to myslete,“ vyzývá M.R.