„Stačí se snažit.“ „Když makáš, uspěješ.“ „Každý svého štěstí strůjce.“ Tyhle věty běžně slýcháme od dětství. Jsou jednoduché, srozumitelné a vlastně uklidňující. Dávají světu řád. Když se budu snažit, všechno dobře dopadne. A když ne, můžu si za to sám*a. Jenže co když to tak úplně nefunguje…

Zásluhovost. Představa, že lidé mají to, co si zaslouží. Smysl ale dává jen tehdy, když všichni začínáme na stejné startovní čáře a hrajeme stejnou hru, podle stejných pravidel. Realita ale vypadá jinak. Příkladem může být obyčejný závod. Všichni běží na stejnou vzdálenost. Jeden startuje nalehko, v kvalitních botách. Druhý má na zádech těžký batoh. Další běží po rozbité cestě, zatímco ostatní po hladkém asfaltu. V cíli je ale všem zúčastněným řečeno: „Kdo doběhl první, zaslouží si výhru. Kdo ne, měl*a se víc snažit.“ Zní to absurdně. Přesto přesně takhle často přemýšlíme o lidech kolem sebe.

Proč je to v Karlovarském kraji těžší

Konkrétně na Karlovarsku ten „batoh na zádech“ není metafora. Pro část mladých lidí není nejzásadnější otázka, jakého vzdělání dosáhnou. Ale jak rychle začnou vydělávat, aby pomohli rodině. Když doma chybí peníze, maturita se stává luxusem. Do toho přidejte dopravní chudobu. Škola, práce nebo kroužek nejsou „za rohem“. Často stojí spoustu peněz, kterých není mnoho. A taky času stráveného na cestě. A pak je tu další faktor. Prostředí, ve kterém vyrůstáte. Dítě, které žije v neustálém stresu typu hádky doma, dluhy a exekutoři za dveřmi, nefunguje v režimu učení, ale v režimu přežití. Mozek řeší, jak zvládnout dnešek. Ne jak uspět za deset let.  

Když se chudoba dědí

(Nejen) V našem regionu se často opakuje jeden a ten samý příběh. Rodiče s nízkým vzděláním, nejisté bydlení, dluhy. Děti vyrůstající v těchto podmínkách v nich s velkou pravděpodobností zůstanou. Ne proto, že by nechtěly jinak. Ale proto, že jejich možnosti jsou od začátku omezené. Nevidí jinou možnost, nikdo jim neřekne, že na to mají.

Zásluhovost tenhle kruh nerozbíjí. Naopak ho potvrzuje. Říká: „Kdo je dole, je tam vlastní vinou.“ A tím zároveň omlouvá, proč se nedělíme o svá privilegia.

Problém není v jedincích

Ve veřejných debatách často slýcháme, že lidé nechtějí pracovat, nemají snahu nebo si za to, jak žijí, můžou sami. Co když ale problém není v nich, ale v podmínkách, které jim od začátku dávají menší šanci „uspět“. Když někdo vyrůstá v kraji s omezenou nabídkou práce, nekvalitním vzděláním, špatnou dostupností služeb a nedostatkem podpory, jeho naděje jsou prostě menší. Ne nulové, ale menší. A čím dřív tyhle rozdíly vzniknou, tím hůř se dohánějí.

Proč se problém týká i těch, kterým se daří

Možná to zní abstraktně, ale kvalita našeho života je přímo spojená s tím, jak se daří lidem kolem nás. Když člověku není od útlého věku umožněno žít důstojný život a rozvíjet svůj potenciál, ztrácíme jako společnost cenné nápady, různorodost, ale i bezpečí, které považujeme za samozřejmé. Proto dává smysl vytvářet takové podmínky, aby i ti, kdo to mají v životě složitější, měli reálnou šanci žít důstojně a rozvíjet se. Nakonec se to odrazí v tom, jak naše společnost funguje a drží pohromadě. 

Od zásluh ke spravedlivým šancím

Místo uvažováním nad tím, co si člověk zaslouží, se zamysleme nad tím, co člověk potřebuje, aby měl šanci. To neznamená, že na snaze nezáleží. Znamená to jen, že snaha sama o sobě nestačí.

Pokud chceme spravedlivější společnost, nemůžeme se tvářit, že všichni běžíme stejný závod. Musíme začít řešit, kdo běží s batohem a proč. A hlavně, co s tím uděláme.

Martin Roušal se dlouhodobě věnuje pomoci lidem v tíživých situacích. V Armádě spásy Karlovarského kraje začínal jako sociální pracovník, pracovník v sociálních službách, dále jako vedoucí přímé práce…